pondelok 30. apríla 2012

Citát dňa - Od kúzelníčky k čarodejnici

Pojem “kouzlo" - racionálně neobjasnitelné ovládání sil - v sobě nese rozpor, neboť kouzlo může být prospěšné i škodlivé a jeho původce, kouzelník či kouzelnice, může s jeho pomocí ničit i napravovat.333) Staří Germáni škodlivá kouzla trestali;334) sálské a ripuárské zákoníky stanovují za podání očarovaného smrtícího nápoje pokutu 200 šilinků, sumu obvykle požadovanou za vraždu (Wergeld); v případě, že oběť po požití nápoje nezemřela, byla pokuta nižší. Sálský zákoník postihoval zaklínače a ženy, které jiným ženám podaly lék způsobující neplodnost. Také podle zákoníku langobardského krále Rothariho (636-652) platí travič Wergeld. Langobardský král Liutprand (712-744) zapověděl uctívání stromů a pramenů a pronášení zaříkadel pod pokutou poloviny částky za vraždu, splatné královskému paláci. Škodlivé čáry a kouzla byly tedy jako výraz pohanského smýšlení trestány peněžními pokutami. Burgundské právo uvádí prokázané ženino čarování jako legitimní důvod k rozvodu. Langobardské zákoníky se zabývaly i posedlými (demonicus), které stavěly naroveň nemocným (malomocným), za jejichž činy nenesou jejich dědicové odpovědnost. Žádné z těchto ustanovení, která přežila i v rámci raně středověkého trestního práva, nepohlížejí na ženu jako na obzvláštního viníka a postiženého. Zlá kouzelnice a zvláště travička byla nazývána venefica či malefica, zároveň však existovalo i pojmenování pro “zlou ženu" - striga nebo striavycházející z latinského výrazu strix, který označuje nočního ptáka - vampýra, jenž vysával krev dětem a jehož prsy obsahovaly jedovaté mléko. Jestliže někdo použil tuto zlou nadávku, která odpovídá mnohem mladšímu německému výrazu hexe - čarodějnice, zaplatil rovněž pokutu. Pactus Allamanorum stanovuje za pohanu ženy nadávkou “stria autherbaria" pokutu 12 šilinků, čímž ženu míchající kouzelné nápoje staví na úroveň strigy. Terminologie pramenů však není - jak je ve středověku obvyklé - jednotná. V době nejzuřivějších bojů Franků se Sasy vydal Karel Veliký kolem roku 758 říšský zákoník, Capitulatio de partibus Saxoniae, jenž ve smyslu christianizace Sasům zakazuje upalování čarodějnic (feminastriga) a jako pohanskou praktiku magický kanibalismus, přičemž za překročení těchto zákazů stanoví trest smrti. Pod stejným trestem zapovídá lidské oběti, ať už ďáblu, nebo jako válečnou oběť pohanským démonům. O věštce a zaklínače se mají postarat církev a knězi. Upalování kouzelníků známe také ze severských ság. Zdá se, že Germáni považovali očistný oheň za nejlepší metodu, jak vykořenit děsivé a neštěstí působící zlo a jak zabránit jeho návratu.
Tolik výchozí, raně středověké zákonné normy, které se ve svém střízlivém přístupu a trestních výměrech za škodlivá kouzla, nactiutrhání nadávkou striga a magický kanibalismus propastně odlišují od hysterie pozdně středověké víry v čarodějnice a od jejich pozdějšího krvavého pronásledování.
Církevní kruhy se tehdy racionálně soustřeďovaly na boj proti pohanské pověrčivosti. Velký historik, hudební teoretik a znalec církevního práva z 9. století, Regino z Prümu,335) se zabýval lidovou vírou v ženy, které mohou v noci létat. V jeho příručce, návodu pro farní vizitace, která je nejvýznamnějším pramenem kanonického práva předgraciánovské doby, se dochoval tzv. Canon episcopi, patrně text ještě z karolinské doby, jenž tyto představy odkazuje do říše snů: “Kdo z nás se už jednou ve snách a nočních vizích nevznášel [extra se ipsum educitur] a neviděl ve spánku mnohé, co v bdělém stavu nikdy nezahlédl? Kdo je ale tak pošetilý a dětinský, aby si myslil, že co se přihodí duchu, může se stát i tělu?" 336) Poté Regino vážně doporučuje: “Všem je třeba dát na vědomí, že osoba, která na toto a či tomu podobné věří, kazí pravou víru, a kdo nemá pravou víru v Boha, nepatří Bohu, nýbrž tomu, na nějž věří, totiž ďáblu. Neboť stojí psáno od našeho Pána, že vše pochází od něho. Bezpochyby je tedy nevěřícím ten, kdo věří, že se něco takového může stát, že nějaké stvoření může být proměněno v nižší nebo vyšší a přetvořeno v jiné, podobného nebo jiného druhu, jinak než mocí Stvořitele, který vše stvořil a skrze nějž vše je stvořeno." Církev se od pohanské víry v démony jasně distancuje a čarodějnictví a čarodějnické procesy nejsou v raném a vrcholném středověku nějak výrazně zastoupeny.
J. Hansen na základě pramenů dovodil, že od 13. století se stanovisko církve mění. Na jedné straně přetrvává Canon episcopi a na straně druhé se prosazuje teologické učení o ďábelském přenášení lidí vzduchem. Na pařížské univerzitě ve 13. století proběhly disputace o tělesném vytržení a roku 1360 se v Comu mluví o čarodějnické sektě (secta strigiarum), o jejíž existenci doba Canonu episcopi a Gratiána doposud nic nevěděla. V těchto disputacích se argumentuje tím, že noční létání, které popisuje Canon episcopi, se od moderních, škodlivých čarodějnic velmi liší. Inkvizitoři v Carcassonu a Toulouse obdrželi roku 1320 papežské zplnomocnění k zákrokům proti osobám, “které obětují démonům, vzývají je nebo jim vzdávají úctu (...) jsou jim zavázáni smlouvou (...) proti zaklínačům a kouzelníkům, kteří zneužívají svátost oltářní, posvěcené hostie nebo jiné církevní svátosti k věštění a, čarování". Pramen církevní provenience zde spojuje kacířství, kouzelnictví, kult démonů a uzavírání smluv s démony v jedno. Přestupky čarodějnictví se ve 14. století zřejmě množí. Arcibiskup Vilém z Gennep v únoru 1358 zjišťuje,337) že věštění, zaříkávání a zaklínání se v Kolíně a v kolínské diecézi velmi rozšířilo, a hrozí exkomunikací všem, mužům i ženám, kteří by se podobných praktik dopouštěli. Okolo roku 1440 považuje španělský teolog, abul-ský biskup Alfons Madrigal Tostatus, ve svém komentáři Bible let čarodějnic k sabatu za skutečný. Nahromaděné představy o kouzelnictví a kacířství krystalizují v posledních desetiletích 15. století v pojem “čarodějnictví", jehož základními prvky jsou škodlivé kouzlo, smlouva s ďáblem, milkování s ďáblem, let vzduchem a čarodějnický sabat. Takto zevšeobecněný pojem se pak stává hlavním předpokladem pro pronásledování čarodějnic. Ve stejné době se rovněž začíná výrazněji prosazovat spojování čarodějnických praktik se ženami. Nové atributy, které přetvářejí zlou kouzelnici v čarodějnici, musíme nahlížet v souvislosti s rostoucím strachem z ďábla v doznívajícím středověku, kdy se kníže pekel stává mocným soupeřem samotného Boha.338) Při formování čarodějnické hysterie pak sehrály osudovou roli knihaKladivo na čarodějnice - Malleus maleficarum z roku 1487 a s ní související bula papeže Inocence VIII. Summa desiderantes affectibus z roku 1484.
Jindřich Institoris se narodil roku 1430 v Schlettstadtu a jako patnáctiletý vstoupil do místního dominikánského kláštera. Roku 1497 byl jmenován inkvizitorem pro celou hornoněmeckou oblast. Jak s konečnou platností doložil P. Segl, je jediným autorem Kladiva na čarodějnice. 339) Dominikána a profesora kolínské univerzity Jakoba Sprengera uvedl Jindřich “vědomým klamavým tahem" jako spoluautora a kromě toho si posloužil i zfalšovanými dobrozdáními kolínské teologické fakulty. V Kladivu na čarodějnice našla své místo i papežská bula, která měla být udělena jemu a Sprengerovi a jež jeho učení o čarodějnictví přejímá a nařizuje inkviziční vyšetřování osob podezřelých z čarodějnictví. Středobodem Kladiva na čarodějnice je výklad škodlivého kouzla, přičemž se jeho autor pokouší čarodějnické procesy zahrnout pod pravomoc světské jurisdikce a jednostranně se zaměřuje na ženy. Krajně nenávistná tendence není, jak ukázal P. Segl, ojedinělým míněním jednoho psychopata, nýbrž ji lze považovat za názor, který sdílelo mnoho současníků. Předlohou příslušným výroků Kladiva na, čarodějnice byla Summa theologica dominikána a florentského arcibiskupa Antonia Pierozziho. Podle P. Segla “hnal Jindřich Institoris misogynství ještě dál než on, protože dal do souvislosti démony a ženský chtíč a dospěl k závěru, že vše způsobuje tělesná žádostivost, která je u žen nenasytná. [...] Proto se stýkají s démony, aby ji uspokojily. [...] Celým Kladivem na čarodějnice se jako červená nit vine strach ze sexuality."
Je zcela nepochybné, že Kladivo na čarodějnice mělo zhoubné účinky. Uveďme pouze jeden příklad za všechny, kanovníka Viléma z Bernkastelu, autora knihy zázraků z Eberhardsklausenu. 34°) Námezdní dělník Eberhard zde nechal vztyčit sochu Panny Marie, která poznenáhla přitahovala stále více poutníků; sám si zde postavil poustevnu a roku 1459 zřídili augustiniáni-kanovníci windesheimské kongregace na stejném místě nedaleko Piesportu na řece Mosele klášter Eberhardsklausen. Viléma, který žil v klášteře v letech 1481-1536, dojímala nevysvětlitelná úmrtí mnoha malých dětí. K víře v čarodějnice se nejprve stavěl kriticky, ale po četbě čarodějnické literatury propadl čarodějnické hysterii: “ale podle soudu slavných doktorů," psal Vilém, “podle Jana Nidera,341který o nich psal ve svém Formicariu, a Jindřicha Institorise s jeho druhemJakobem Sprengerem, kteří napsali knihu zvanou Malleus maleficarum, je zřejmé, že čarodějnice strojí, jak samy doznaly, úklady hlavně nepokřtěným dětem a zabíjejí je (...) aby z těchto dětí připravovaly pod vedením svého učitele ďábla rozličné masti a nápoje, které pak používají ke svému umění" (č. 120). Kladivo na čarodějnice cituje Vilém častěji. Pro rok 1497 (č. 151) uvádí upálení mnoha čarodějnic v okolí Trevíru. “Avšak napříště musí hořet ještě mnohem více hranic, neboť čarodějnice způsobují Boží církvi početné a velké škody. [...] Jedna z nich doznala, že mnoho z nich se shromažďuje v jistý čas mezi Rivenichem a Hetzerathem [Hetzeratské vřesoviště uvádějí i jiná svědectví jako místo čarodějnických sletů] pod vedením knížete pekel jako mistra, kterého se dotýkají [tractare], kde jenom mohou, a proto v celém údolínevydala země vůbec žádnou úrodu. Při svém řádění však náhle zaslechly zvon z klášterního kostela, který se náhodou rozezněl, a natolik se zděsily, ie se ihned rozutekly." Vilém líčí i upalování čarodějnic v letech 1484 a 1508. Některé prý také vypověděly, že mají, jak je zvykem u všech čarodějnic, své démony, totiž incuby, kteří jim jsou po vůli a na něž volají jmény Lucifer, Belzebuc, Andebuc, Laufbach (č. 137).
Tak klíčilo zlé sémě. Kurtrier je jednou z oblastí rozsáhlých a opakujících se čarodějnických procesů, které ale spadají do 16. a 17. století, a proto není naším úkolem je dále sledovat. Novější bádání zjistila nejrůznější propletence příčin masových hysterií, které vedly k tomu, že se v některých oblastech pronásledování čarodějnic drželo určitých mezí, kdežto jinde se měnilo ve skutečný hon. Zde se sice jedná již o raně novověkou problematiku, avšak samotná čarodějnická hysterie s kolektivním pojmem čarodějnictví se zrodila v pozdním středověku. Jak se to mohlo stát? Víra ve škodlivá kouzla měla dlouhou tradici, právě tak jako její postih. Případy kouzelnictví se množily, jak jsme ukázali, ve 14. století. Je otázkou, zda klimatické změny, k nimž po roce 1300 došlo, nemohly přispět - jak se domnívám - k rozšíření víry v čarodějnice schopné ovlivnit počasí. Po mírném klimatickém období v raném a vrcholném středověku nastal po roce 1300 obrat342) a v letech 1310-1330 se opakovaly tvrdé zimy a chladná, deštivá léta, která vedla v jižním Nizozemí v roce 1315/1316 k hladomoru. Baltské moře na přelomu let 1322/1323 zamrzlo a rovněž mezi léty 1425-1460 docházelo k neobyčejným klimatickým výkyvům v obou směrech a s tím spojené vysoké nestabilitě, neúrodám a vysokým cenám obilí v celé střední a západní Evropě. Pozdní středověk pak přináší těžké epidemie, zpustlé vesnice, propastné sociální rozdíly ve městech, hrůzu ze smrti a touhu po životě, mystiku utrpení a smyslnost. Zcela zřetelně rovněž dochází k eroti-zaci módy i celého života.
Pověra v létání vzduchem přetrvala. Zástupci církve nyní sdíleli to, co kolem roku 900 zavrhovali. Avšak označit církev a scholastiky za jediné viníky se mi nezdá spravedlivé. Fixace na ženy, která se teoreticky prosadila v Kladivu na čarodějnice, mohla navazovat na misogynské názory, které nebyly vlastní pouze středověku. Obrazné biblické zpodobení prvního hříchu, které samozřejmě nelze brát doslovně, nepředstavilo “dcery Eviny" právě v dobrém světle. Měli bychom však mít na paměti, že židovské náboženství si žen vážilo a křesťanství postavilo proti hříšné Evě Pannu Marii.
Abychom mohli lépe vnímat či dokonce vůbec pochopit tuto masovou hysterii, bude třeba provést další interdisciplinární výzkumy historiků a teologů. Osvícení udělalo v 18. století čarodějnickým procesům konec - holocaustu 20. století však nezabránilo.
z knihy Ennenová, E.: Ženy ve středověku, Praha: Argo, 2001,

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára