nedeľa, 30. októbra 2011

Veda a náboženstvo v konflikte?

Veľmi názorné video o vzniku a pôvode prekonanej teórie konfliktu medzi vedou a náboženstvom - conflict thesis, ktorej duchovnými otcami boli antiklerikálni historici v 19. storočí, a to John W. Draper a zakladateľ a prvý rektor Cornellovej univerzity Andrew D. White.


Citát dňa - Popis sovietskej špionážnej šifry


ŠIFROVACÍ SYSTÉM ZVYČAJNE POUŽÍVANÝ SPRAVODAJSKÝMI SKUPINAMI ČERVENEJ ARMÁDY

"O šifrovaní sa nezachovali žiadne podklady ani informácie - Arvid Harnack si aj toto tajomstvo zobral so sebou do hrobu. No istý rozviedčík a šifrant, ktorý počas druhej svetovej vojny pracoval pre Červenú armádu vo Švajčiarsku, neskôr opísal vtedajší šifrovací systém zvyčajne používaný spravodajskými skupinami Červenej armády.12 Šifrovanie textu sa robilo pomocou komplikovaného systému číslic, ktoré nahrádzali písmená. Najskôr bolo potrebné nájsť vo vopred dohodnutej knihe (v jeho prípade to bolo Od pólu k pólu od Svena Hedina) ľubovoľné šifrovacie slovo, napríklad slovo Dokumentarfilme (dokumentárne filmy). Na šifru však stačilo desať písmen, teda Dokumentar. Písmená abecedy, ktoré chýbali v tomto slove, sa napísali podľa poradia do ďalších riadkov. Ako jediné interpunkčné znamienko sa nakoniec pridala bodka. Vzniklo tak nasledujúce usporiadanie:


D O K U M E N T A R
 
B C F G H I J L P Q
 
S V W X Y Z .

Nasledovala zmena písmen na číslice. Najprv sa písmená šifrovacieho slova očíslovali v abecednom poradí číslicami 1 až 10 (10 = 0), teda A = 1, D = 2, E = 3, K = 4 atď. Výsledok bol takýto:

===================
 
2 7 4 0 5 3 6 9 1 8
 
===================
 
D O K U M E N T A R
 
B C F G H I J L P Q
 
S V W X Y Z .

Aby sme mohli vyjadriť číslicami všetkých 26 písmen abecedy, musíme použIť dvojčíslia. Potom sa uskutočnila nasledujúca operácia: vľavo, pred tri riadky písmen sa podľa dohody s centrálou, ktorá správu prijímala, pridali niektoré číslice z horného radu. Predpokladajme, že to mala byť tretia (teda 4), siedma (teda 6), a deviata (teda 1) číslica. Celé to potom vyzeralo takto:

======================
 
   2 7 4 0 5 3 6 9 1 8
 
======================
 
4  D O K U M E N T A R
 
6  B C F G H I J L P Q
 
1  S V W X Y Z .
 
Teraz bolo možné nahradiť každé písmeno dvojčíslím. Písmeno A bolo napríklad zvisle pod číslicou 1 a vodorovne na línii číslice 4, to spolu dá A = 14; B je pod číslicou 2 a vedľa číslice 6, čiže B = 26; Z leží zvisle pod číslicou 3 a vodorovne s číslicou 1, teda Z = 31 atď. Abeceda premenená na číslice vyzerá takto:

=============================
 
A  B  C  D  E  F  G  H  I  J
 
14 26 76 24 34 46 06 56 36 66
 
K  L  M  N  O  P  Q  R  S  T
 
44 96 54 64 74 16 86 84 21 94
 
U  V  W  X  Y  Z  .
 
04 71 41 01 51 31 61

Až teraz sa mohlo začať so šifrovaním. Predpokladajme, že chceme odovzdať správu: Die Leibstandarte Adolf Hitler ist in Warschau einegroffen (Osobná štandarta Adolf Hitler vo Varšave). Písmená tohto textu sa podľa vyššie uvedeného príkladu nahradili číslicami:

====================================================
H  I  T  L  E  R  S  T  A  N  D  A  R  T  E  I  N

56 36 94 96 34 84 21 94 14 64 24 14 84 94 34 36 64 



W  A  R  S  C  H  A  U


41 14 84 21 76 56 14 04

====================================================

Podobný rad číslic dosť mýli. Aj skúsený radista by mal ťažkosti odvysielať ho bezchybne. Šifrované rádiogramy (či už písmená alebo číslice) sa preto zvyčajne usporadúvajú do skupín po päť. Rad číslic by potom vyzeral takto:

===========================================================

56369 49634 84219 41464 24148 49434 36644 11484 21765 61404

===========================================================


Laik si s takýmito skupinkami číslic neporadí, pre skúseného dešifranta by však boli a sú len relatívne malým tajomstvom. Pozná tzv. frekvenčné zákony hlások, teda ako často sa v texte, ktorý sa skrýva za číslicami, opakujú jednotlivé písmená abecedy. Tak napríklad v nemčine, v ktorej boli správy písané, sa najčastejšie vyskytuje písmeno E, tvorí až 14,4 % textov. Nasleduje písmeno N (10,5 %), I (7,7 %), S (7,3 %), R (6,9 %), A (5,6 %), D (5,5 %), T (5,4 %), U (4,7 %), H (4,0 %) atď. Jestvujú aj ďalšie zvláštnosti jazyka, napríklad v nemčine typické skupiny písmen ako CH, CK, SCH alebo charakteristické zdvojovanie písmen ako NN, MM, RR, TT. Aj krátke slová čI predložky poskytnú dešifrantom oporné body. Majú k dispozícii množstvo tabuliek a dnes aj elektronické počítače, ktorými možno bleskovo zistiť frekvencie písmen a ďalšie jazykové zvláštnosti. Veľmi rýchlo by zistili, že skupinky číslic v našom príklade znamenajú "Štandarta Hitler vo Varšave". Treba teda niečo urobiť, aby nepôsobili frekvenčné zákony a skupinky číslic sa stali aj odborníkovi nečitateľné alebo aspoň na dlhší čas nerozlúštiteľné. Dosiahneme to pomocou tzv. prešifrovania. K číslam zašifrovanej správy z nášho príkladu pripačítame ďalší, tzv. prešifrovací rad čísiel a tým znemožníme pomocou frekvenčných zákonov rozlúštiť text. Túto metódu môžeme nazvať dvojnásobným sčítacím šifrovaním. Potrebujeme na to jednoduché číslice 1 až 0, ktoré vyberieme z príkladu 4 (vždy iba prvú cifru dvojčíslia).

 =============================
A  B  C  D  E  F  G  H  I  J
1  2  7  2  3  4  0  5  3  6
K  L  M  N  O  P  Q  R  S  T
4  9  5  6  7  1  8  8  2  9
U  V  W  X  Y  Z  .
0  7  4  0  5  3  6

Vidíme, že viaceré písmená sú označené tou istou číslicou - B, D a S majú priradenú 2, písmená O, C a V číslicu 7 atď. To však nie je dôležité, pretože prijímajúcemu je použitý krycí text známy podľa šifrovacej knihy.
Šifrovacia veta použitá na tento druhý krok pokračuje v šifrovacej knihe tam, kde je aj zvolené šifrovacie slovo. V tomto prípade je to veta: Dokumentar filme sind belegt werden aber rasch wieder frei. Písmená tejto vety zmeníme na rad číslic podľa príkladu 7 a rozdelíme do skupiniek po päť:

=========================================================
 
D O K U M   E N T A R   F I L M E   S I N D B   E L E G T
 
2 7 4 0 5   3 6 9 1 8   4 3 9 5 3   2 3 6 2 2   3 9 3 0 9
 
 
 
W E R D E   N A B E R   R A S C H   W I E D E   R F R E I
 
4 3 8 2 3   6 1 2 3 8   8 1 2 7 5   4 3 3 2 3   8 4 8 3 3
 
 
Teraz nasleduje posledná operácia, čiže sčítanie čísiel z príkladu 6, ktorý vznikol z krycieho textu. Pri sčítaní neberieme do úvahy desiatky, napríklad 5 + 8 = 13, píšeme len 3, 4 + 7 = 11, píšeme len 1 atď.

===========================================================================
 
Správa (príklad 6)      56369        49634        84219         41464      
 
Krycí text (príklad 8)  27405        36918        43953         23622      
 
                        ===================================================
 
Spolu=rádiogram         73764        75542        27162         64086         
                        =====================================
 
Pokračovanie: 
 
 
Správa (príklad 6)      24148        49434        36644        11484       
 
Krycí text (príklad 8)  39309        43823        61238        81275       
 
                        ===================================================
 
Spolu=rádiogram         53447        82257        97872        92659         

      Pokračovanie: 


      Správa (príklad 6)      
21765        61404

      Krycí text (príklad 8)  
43323        84833

      ===========================================================

      Spolu=rádiogram        
64088        45237


Porovnanie jednoducho zašifrovaného textu z príkladu 6 a rádiogramu z príkladu 9 jasne ukazuje, že konečný výsledok šifrovania je rad číslic, v ktorom sa neuplatnili nijaké frekvenčné zákony ani iné charakteristické osobitosti jazyka. Výlučne matematické rozlúštenie textu alebo odhalenie šifry je nemožné.
Na koniec rádiogramu sa pridáva ešte jedna skupina číslic, ktorá príjemcovi prezrádza, ktoré šifrovacie slovo sa z určenej knihy zvolilo. Slovo Dokumentarfilme bolo na strane 12 v riadku 08 ako piate slovo, čiže vznikne tzv. indikačná skupina číslic 12085. Viac dešifrant na rozlúštenie rádiogramu nepotrebuje vedieť. Pritom postupuje takto: keď si podľa poslednej skupiny číslic zachyteného rádiogramu (12085) nájde šifrovacie slovo Dokumentarfilme, zostaví si číslicovú abecedu ako v príklade 4 a odpočíta rad čísiel vyplývajúci z krycieho textu. Zostane mu rad číslic ako v príklade 6. Potom sa vždy dve a dve číslice podľa príkladu 4 premenia na písmená a text správy je rozlúštený:
=========================================================================
 
Prijatý rádiogram       73764        75542        27162         64086         
 
(-) krycí text          27405        36918        43953         23622         
 
                        =================================================
 
Zostáva                 56369        49634        84219         41464         
 
Text                    H I T         L E         R S T          A N          
 
                        ====================================
 
Pokračovanie: 
 
 
 
Prijatý rádiogram       53447        82257        97872        92659         
 
(-) krycí text          39309        43823        61238        81275         
 
                        ===================================================
 
Zostáva                 24148        49434        36644        11484         
 
Text                    D A R         T E         I N W         A R          

      Pokračovanie: 



       
Prijatý rádiogram        64088         45237

      (-) krycí text          
43323         84833

                              ===================

      Zostáva                
21765         61404

      Text                    
S C H          A U

Písmená ešte zoradíme do vety: Hitler standarte in Warschau (Štandarta Hitler vo Varšave), čím sa text rádiogramu po zdĺhavej mravčej práci stal adresátovi známym. Asi takúto šifrovaciu metódu používala aj berlínska vetva Červenej kapely."
12 Pozri Pünter, Otto: Der Anschluss findet nicht statt. Bern 1967, s.141. Pozri aj Funkamateur, Berlín, 1975, č. 10, s. 478.

 Vypísané z Blank, A. S., Mader, J.: Červená kapela, Pravda, Bratislava, 1985, str. 191-196 a str. 415

sobota, 29. októbra 2011

Citát dňa - Emanuel Voska a šifrované spojenie s Masarykom

METODY TAJNÉ KOMUNIKACE

Češi zapojení do odboje si vytvářeli svůj vlastní systém tajné komunikace. Již Masaryk v prosinci 1914 myslel na to, jak by si nenápadným způsobem mohl vyměňovat zprávy. Na podzim 1915 byl vytvořen dorozumívací slovník pro korespondenci, který však nebyl důsledně dodržován. Stávalo se, že ve stejném dopise bylo použito jméno pravé i šifrované. Krycí jména byla používána spíše ve vzkazech domovu než v korespondenci Čechů za hranicemi, i když i tady je možné zaznamenat užití krycích jmen. Také Voska, který pro sebe zvolil krycí jméno Victor, si načrtl tajný slovník, pro který navrhnul následující šifrování: matka – vlast, teta – Morava, bratranec – opoziční strana, sestřenice – zahraniční hnutí. Není doloženo, že by byl tento Voskův systém použit v písemném styku, a ani neodpovídá tomu, který byl zveřejněn jako dorozumívací slovník prvního odboje po válce. Pro dodávání zpráv se vymýšlely nejrůznější tajné úkryty – v hodinkách, náramcích, knihách, v dvojitých dnech kufrů, v dvojitých obálkách, v perech či tužkách. Sdělení se psala na tenký papír, používal se neviditelný inkoust. Informace se vypisovaly mezi řádky jinak neškodné knihy či dopisu. Sám Voska dával přednost slinám, protože bylo celkem jednoduché tajné písmo opět vyvolat. Tyto metody vznikaly nouzově, neprofesionálně a intuitivně, ale v kontextu úrovně dobového zpravodajství nebyly neúspěšné. Způsob šifrování používaný domácím odbojem či zainteresovanými lidmi v cizině by se mohl zdát jednoduchý a amatérský. Avšak teprve první světová válka přinesla velký rozmach kryptografie a díky bezdrátovému spojení či rádiu i kryptoanalýzy. Pro základní pokyny se používaly kabelogramy. Pokud např. mělo být zveřejněno nějaké prohlášení a byl k tomu třeba Masarykův souhlas, měl Voska poslat telegram pouze s jedním slovem, například memorandum či program. Je ovšem otázka, zda mu pošta takový telegram přijala, protože v době války nesměla přijímat nesrozumitelné telegramy, které by mohly být považovány za šifru.

Viac v článku pod názvom Krycí jméno Victor - Emanuel Voska za první světové války, historičky Dagmar Hájkovej. 

piatok, 28. októbra 2011

Citát dňa - Albertiho prechádzka vatikánskymi záhradami - zrodenie polyalfabetického princípu

Leonardo Dato, pontifikálny tajomník, jeden z učených mužov doby renesancie, a osoba, ktorá mala v kúrii na starosti šifrovanie, sa raz prechádzal vo vatikánskych záhradách so svojim priateľom, Leonom Battistom Albertim, a v rámci rozhovoru prišla reč aj na kryptografiu. Vždy si sa zaujímal o tieto tajomstvá prírody, "povedal Dato. "Čo si myslíš o tých dešifrantoch? Nepokúsil by si sa s tým popasovať a prísť tomu na koreň?"
Alberti sa usmial. Vedel, že v rámci svojej práce mal aj povinnosti ohľadne šifier ( bolo to predtým, než mala kúria svojho vlastného tajomníka pre šifry). "Ale veď si hlavou pápežského sekretariátu,"podpichol ho Alberti. "Nemalo by to byť tak, že si tieto veci využíval  pri riešení veľmi dôležitých záležitostí pre Jeho Svätosť?"
"A to je aj dôvod, prečo s tým prichádzam za tebou, "odpovedal otvorene Dato. "A kvôli tomu aký post zastávam, chcel by som ho vykonávať samostatne, bez nutnosti využívať služby externých prekladateľov. Pretože keď mi prinesú zašifrované listy zachytené špiónmi, to nie je vonkoncom žart. Tak prosím - ak by si prišiel na nejaké nové myšlienky, týkajúce sa tejto veci, povedz mi o nich."
z knihy David Kahn, The Codebreakers - Story of Secret Writing, NY: Scribner, 1996, 1181pp. - s.126-127

štvrtok, 27. októbra 2011

Citát dňa - Antonio de Guaras píše svojmu kráľovi Filipovi II. o pirátovi Drakeovi

"Dne 20.září r. 1577 seděl španělský agent Antonio de Guaras ve svém londýnském bytě a psal zprávu pro svého pána, Filipa II. Špionážní sdělení, jež pracně převáděl do šifrovacího kódu, se týkalo Angličana, o něhož španělský král projevoval vždy obzvláštní zájem. 'Pirát Drake se chystá do Skotska..., aby se za velkou sumu peněz zmocnil skotského následníka trůnu.' Guaras se mýlil..."
z knihy Derek Wilson, Pirátova plavba kolem světa, Praha: Mladá Fronta, I. vyd., 1986, 248s. - s.5

Šifra Copiale - o čom je a čo nepredstavuje

Jedna dvojstránka zo šifrovaného rukopisu Copiale
Jednému počítačovému vedcovi a dvom lingvistom sa podarilo vylúštiť šifru Copiale, ktorou doposiaľ neznáma nemecká tajná spoločnosť, okultného charakteru, utajila mimo iných aj podrobnosti o prijímaní nových členov - neofytov. My, čo vieme, aké je to fascinujúce zaoberať sa kryptológiou, poháňa nás istá zvedavosť upriamená na to, čo pokladajú bežní i  výnimoční ľudia za dôležité utajiť pred zvedavými očami svojich blížnych a túžba zdolať intelektuálne výzvy a hádanky sa taktiež dokážeme vžiť do kože spomínaných výskumníkov. I keď treba poznamenať, že povaha a vlastnosti šifry, ktorá bola použitá pri vytvorení spomínaného historického dokumentu, nie sú zložité. Jedná sa to tzv. homofónnu substitúciu. V tej dobe sa používali aj relatívne zložité šifrovacie systémy založené na použití kódovej knihy, bežne v najvyšších kruhoch panovníckych dvorov a ich diplomatických zastúpení v zahraničí bol používaný tzv. nomenklátor a v menšej miere hlavne na utajenie menšieho množstva depeší veľkej dôležitosti a vysokého stupňa utajenia varianty polyalfabetických šifrovacích systémov. Dá sa s istou dávkou irónie povedať, že výskumníci si vybrali schodnejšiu cestičku, ako svoje mená aspoň na 15 minút dostať do svetiel mediálnych reflektorov. Existuje totiž mnoho doposiaľ nerozlúštených záhad, s ktorými je spojené použitie šifier. Medzi najznámejšie a doposiaľ nikým preukázateľne a v dostatočne presvedčivej miere nevyriešené hádanky patrí napríklad Voynichov rukopis, Kódex Rohonc, rôzne listy, poznámky na okraji rodinných dokumentov, zachovalé záznamy diplomatického a vojenského charakteru historicky známych i menej známych postáv panovníkov, kniežat a iných vladárov a v neposlednom rade šifry Beale, údajne ukrývajúce cestu k ohromnému pokladu. V Čechách a na Slovensku máme tiež tú česť s osobnosťami, používajúcimi popri snahe o utajenie svojich zápiskov v denníkoch tajné písmo, za všetkých spomeniem spisovateľa Karla Hynka Máchu (Pár poznámek k šifře použité v deníku Karla Hynka Máchy, časopis Crypto-World 2/2011), Martina Kukučína (Kollár, Jozef: Tajné písmo Martina Kukučína, časopis Crypto-World 1/2010) a  Ladislava Medňanského. Ako obdivne pôsobia priam neuveriteľné výkony takých "zapadnutých" historikov a archivárov, akými boli Gustave Adolph Bergenroth, ktorý za 10 mesiacov rekonštruoval 19 nomenklátorov, z ktorých každý pozostával z 2000 až 3000 kódových znakov. A to vrátane vlastnej kopistickej práce, dohliadania na ďalšieho spolupracovníka pri zhotovovaní kópií, vyhľadávaní dokumentov v archívoch a nevyhnutným súbojom s byrokratickými prekážkami a častým písaním listov domov do Nemecka. Nemožno nespomenúť ani talianského archivistu Luigiho Pasiniho, ktorý od r. 1855 pracoval v Archivio di Stato v Benátkach, a tu pre francúzskeho historika Armanda Bascheta riešil zašifrované depeše benátskych veľvyslancov vo Francúzsku počas vlád francúzskych panovníkov Henricha II., Františka II. a Karola IX. Nesporne najúspešnejším a najvytrvalejším expertom na nomenklátory, ktorý kedy žil, bol však opát a archivár Domenico Pietro Gabbrielli, od r. 1854, keď mal 30 rokov, sa stal pracovníkom diplomatickej sekcie Archivio di Stato vo Florencii, v prvých 7 rokoch svojej neúnavnej mravenčej práce ich rozlúštil 400, čo je viac než jeden nomenklátor týždenne. Gabbrielli rozlúštil alebo zrekonštruoval 1755 nomenklátorov, ktorých vytvorenie spadá do obdobia medzi rokmi 1414 až 1742. Tieto zaplnili 16 mohutných zväzkov (obsahovali napríklad 130 kľúčov ku korešpondencii Cosima I. Medici, ktorý vládol vo Florencii v rokoch 1536 až 1574).  Základom pre úspešné zvládnutie šifry, ktorá stála v ceste odhaleniu obsahu záhadného dokumentu Copiale je počiatočný predpoklad v použitom jazyku dokumentu (zdá sa, že nebolo veľmi ťažké zistiť použitý jazyk, ktorým bola v tomto prípade nemčina) a klasická frekvenčná analýza s použitím algoritmizácie a urýchlenia pomocou programu, ktorý tým pádom uľahčí odhad najčastejšie sa vyskytujúcich písmen a znakov v otvorenom texte. V aplikovanej kryptoanalýze substitučných šifier na predbežné určenie samohlások v texte sa napr. používa optimalizovaný Suchotinov algoritmus. Veľmi dobré výsledky prináša v tejto oblasti aplikácia genetických algoritmov alebo sa tiež využívajú algoritmy tzv. simulovaného žíhania (angl. simulated annealing). Teda nič zložité to v dnešnej dobe informatizácie nie je. Aj na internete sú dostupné rôzne automatické "riešiče" jednoduchej substitúcie založené na jednoduchom princípe horolezeckých algoritmov (angl. hill climbing), alebo implementácie šikovného algoritmu Thomasa Jakobsena. S tých dostupných môžem uviesť napr. všestranne využiteľný nástroj pre výučbu historických i moderných kryptografických systémov Cryptool, riešič monoalfabetickej substitúcie Secret Code Breaker – Monoalphabetic Cipher Solver, alebo Cipher-solver od Tomáša Hanzáka si chcete precvičiť svoje schopnosti, môžete si skusmo vytvoriť svoju substitučnú abecedu pomocou ktorej zašifrujete nejaký zmysluplný text v známom jazyku alebo si môžete schuti zalúštiť na podobnú tému pri tohtoročnom, už dvanástom ročníku súťaže v kryptoanalýze, ktorú s veľkým úspechom poriada mesačník Crypto-World. Myslím si osobne, že takéto úlohy sú však dôležité hlavne z dôvodu historického povedomia širokej verejnosti a takéto získavanie nových informácií slúži na širšie a hlbšie oboznamovanie sa s dejinami kryptológie a v tomto konkrétnom prípade tajných spoločností 18. storočia.


Podrobnosti o rukopise a použitej šifre sú uvedené na stránke jednej z autorov:
The Copiale Cipher - Kevin Knight, Beáta Megyesi, Christiane Schaefer
V článku o nej na SME v Sekcii Veda, sú inak použité typické prvky ako zatraktívniť a zvýšiť čítanosť textu:) Posúďte ale sami:
Rozlúštili tajnú šifru Copiale

streda, 26. októbra 2011

Citát dňa - Generál dr. Anton Rašla a spomienky na spravodajské oddelenie MNO

"V Prahe sa do nášho oddelenia (Generál A. Rašla bol vtedy prednostom II. oddelenia Hlavného štábu MNO, t.j. spravodajského, pozn. autora) vracali dôstojníci, ktorí tu predtým pracovali, pravda, pokiaľ prežili hitlerovské represie. Nemci totiž stíhali všetkých tých spravodajských dôstojníkov, ktorí v predmníchovskej republike boli spravodajsky činní proti Nemecku (čo bolo ich služobnou povinnosťou), a to podľa nemeckého trestného zákona za špionáž. Všeobecne sa vtedy českým dôstojníkom, ktorí prežili protektorát, hovorilo 'naftalíni'. Táto prezývka vznikla z toho, že počas celej hitlerovskej okupácie mali starostlivo uschovanú dôstojnícku uniformu, ktorú občas posýpali naftalínom, aby ju nezožrali mole. Keď si v máji 1945 uniformu obliekli, už zďaleka ich bolo cítiť naftalínom. O mnohých z nich sa povrávalo (závisť a rivalita bola aj v armáde), že počas okupácie sa úzkostlivo vyhýbali akejkoľvek odbojovej činnosti a tvárili sa voči režimu lojálne. To mohla byť aj konkurenčná nevraživosť: 'naftalíni' nastúpili službu v bývalých hodnostiach, zatiaľčo ich kolegovia zo zahraničnej armády alebo slovenskí dôstojníci mali hodnosti získané v zahraničnom odboji alebo počas Slovenského národného povstania. V júni 1945 mal napríklad niektorý dôstojník hodnosť majora a bol predstaveným štábneho kapitána, ktorému v septembri 1938 podliehal ako čatár ašpirant. Na naše oddelenie napríklad znovu nastúpil plk. Růžek, známy ako temer zázračný dešifrant, ktorému sa podarilo rozlúštiť i tie najkomplikovanejšie kódy, a aj iní dôstojníci s podobnou odbornosťou a skúsenosťami. Aj napriek svojej 'úradníckej' devótnosti ťažko skrývali nechuť a dešpekt voči mladým dôstojníkom, najmä Slovákom, ktorí sa dostali na MNO. Podobné vzťahy sa vytvárali aj na iných oddeleniach Hlavného štábu a na odboroch MNO. Prirodzene, objektom takejto nevraživej pozornosti som bol aj ja a azda pudovo som vycítil, že musím byť veľmi ostražitý, aby na mňa niečo nenarafičili."
z knihy Proces s dr. J. Tisom - Spomienky obžalobcu Antona Rašlu a obhajcu Ernesta Žabkaya, Bratislava vyd. Tatrapress, 1990, 254s., s.24-25 

utorok, 25. októbra 2011

Citát dňa - Generál Lorenc nebol "džentlmen":)

Gentlemani si navzájom nečítajú listy?
"Bol 1. september 1970. Stal som sa kryptológom Zvláštneho odboru Federálneho ministerstva vnútra. Obsahom mojej novej funkcie bol výskum teoretických problémov šifrovania informácií. (...) Zvláštny odbor FMV (neskôr Zvláštna správa FMV) mal postavenie ústredného orgánu šifrovej služby štátu. Úlohou odboru bolo pripravovať organizačné, kádrové a technické opatrenia na ochranu informácií, ktoré prenášali šifrové siete diplomatických, vojenských a hospodársko-riadiacich štruktúr štátu a zabezpečiť ich potrebnými šifrovacími prostriedkami. Samostatným problémom bol výskum a výroba šifrovacích prostriedkov pre česko-slovenskú rozviedku. Po vytvorení zvláštnej správy sa kompetencia útvaru rozšírila i na úlohy lúštenia a dešifrovania informácií z cudzích sietí šifrového spojenia. V rozhodujúcej miere išlo o diplomatické spojovacie siete štátov, ktoré nepatrili do koalície Varšavskej zmluvy. Nebol to veľký útvar. Priamo na správe pracovalo vyše sto ľudí. Správa však odborne riadila rezortné šifrové orgány na ďalších ministerstvách, ktoré mali šifrové spojenie. Z týchto iste najvýznamnejšie bolo pracovisko na ministerstve zahraničných vecí a 8. oddelenie generálneho štábu česko-slovenskej armády. (...) Úlohou kryptológov zvláštnej správy bolo navrhovať pre náš štát a pre jeho inštitúcie bezpečné šifry a súčasne hľadať cesty na získavanie informácií zo šifrovej korešpondencie cudzích štátov. Dejiny šifier sú reťazou tvrdení o bezpečných šifrových systémoch a dôkazov o ich nespoľahlivosti. Odolám lákadlu spomínať na všetky tie články reťaze, ktorá je možno taká dlhá, ako je stará komunikácia medzi ľuďmi, snaha chrániť informácie o záujmoch iných ľudí. Odolám aj pokušeniu školiť čitateľa o používaní či lúštení šifier. Niektoré zásadné technické východiská však musím uviesť. Lúštenie šifier tkvie najmä vo využití štatistických zákonitostí výskytu písmen v textoch jednotlivých jazykov. Napríklad v slovenčine sa písmeno 'i' vyskytuje častejšie ako 'w' a po 'i' oveľa častejšie nasleduje 'e' ako 'y'. To značí, že v princípe je problém spoľahlivej šifry jednoduchý. Stačí danú správu zašifrovať tak, aby každý znak správy sa náhodne a s rovnakou pravdepodobnosťou zmenil na ktorýkoľvek znak abecedy, v ktorej je správa napísaná. Potom sa v zašifrovanej správe vyskytujú všetky písmená približne rovnako často a ich výskyt nezávisí od predchádzajúcich písmen. Prirodzene, dešifrácia takto zašifrovanej správy vyžaduje, aby adresát vlastnil použitý predpis zmien znakov."
z knihy  Lorenc, A.: Ministerstvo strachu?, TATRAPRESS, Bratislava, 1992, s.25-27

pondelok, 24. októbra 2011

Citát dňa - Ruský cár Alexander a jeho čestné slovo

"Samozrejme", povedal ruský cár Alexander, snažiaci sa tak utešiť maršála Macdonalda kvôli francúzskym porážkam, keď sa títo dvaja stretli po vojne, "veľmi veľkou pomocou pre nás bolo, že sme vždy poznali zámery vášho cisára z jeho vlastných depeší. V poslednom z ťažení bola krajina veľmi proti Vám a zachytili sme mnoho z nich.""Pokladám to za veľmi prekvapivé, že ste boli schopní ich prečítať," odvetil trošku zarazený Macdonald. "Niekto Vám určite prezradil kľúč."Rus sa tváril prekvapene. "Vôbec nie. Dávam Vám na to čestné slovo, že nič také sa nestalo. Jednoducho sme ich rozlúštili."
Fletcher Pratt, Secret and Urgent - Story of Codes and Ciphers, Garden City, NY: Blue Ribbon Books, 282pp., s. 160

nedeľa, 23. októbra 2011

Citát dňa - Benátsky diplomat o význame perlustrácie listov

Jedným zo základných pravidiel ako zistiť skutočné úmysly vlád je pravidelné čítanie ich korešpondencie. Musí sa prirodzene vykonávať nanajvýš diskrétne, ale výhody, ktoré tým človek získa, nemôže docieliť ani tucet vynikajúcich špiónov.
Nicolo Segredo, benátsky veľvyslanec na cisárskom dvore vo Viedni

sobota, 22. októbra 2011

Citáty dňa - Antijezuitizmus a Tajné dějiny jezuitů

Evropský "antijezuitismus" se stal jedním z význačných rysů 18. století a rodil se v různých osvícenských kruzích. V zásadě lze rozlišit tři protijezuitské skupiny. V první řadě to byli osvícenští laikové, odpadlí katolíci, intelektuálové i publicisté a skladatelé aktuálních pamfletů ve Francii a v Říši. Dále francouzští a nizozemští jansenisté, které k jejich nenávisti vedly již letité teologické rozpory mezi následovníky Cornelia Jansena a otci Tovaryšstva. Jiná protijezuitská skupina vznikla uvnitř římské katolické církve z členů jiných řádů, které sočily na jezuitskou nadvládu v oblasti vyššího školství. Nakonec se i noví katoličtí reformátoři, často z řad vysokého světského kléru, v německých oblastech, ale i ve Španělsku, Portugalsku, Itálii a habsburském soustátí stávali aktivními odpůrci Tovaryšstva Ježíšova.
Odpor a nepřízeň mocných, které přivedly kdysi tak mocné Tovaryšstvo k pádu, neustaly zdaleka k datu jeho zrušení, ba naopak. S narůstajícím časovým odstupem se spíše více oživovaly a zveličovaly již dříve tradované fámy, které otcům Tovaryšstva přisuzovaly kdejakou špatnost. Nechyběly ani královraždy, travičství, padělání dokumentů, bezostyšné hromadění pozemských statků i odpor ke vzdělání. Dokonce bartolomějská noc a třicetiletá válka byly vykládány jako plody jezuitských intrik.
Jezuité prý ohrožovali život švédského Gustava Adolfa, křivě přísahali, čemuž je učil už Ignác z Loyoly, a podle vyzradili generální zpověď Marie Terezie, kterou až tento nízký čin přiměl k rozhodnutí schválit zrušení Tovaryšstva. Ostatně ke všemu nečestnému jednání měli i své vlastní návody, tzv. Tajné předpisy (Monita secreta), a vždy se řídili heslem "účel světí prostředky". Je jistě pozoruhodné, že ani nikdo z jezuitů samých nedokázal vysvětlit, kdo první jim přisoudil tuto devizu, později tak často opakovanou, a z čeho by na základě alespoň povrchních znalostí řádových regulí měla vyplývat. Ernest Denis v Čechách po Bílé hoře v polemice se svým současníkem, řádovým historikem Bernardem Duhrem, soudí, že sami jezuité nejsou povoláni k tomu, aby se k této věci dokázali zodpovědně vyjádřit: "V skutečnosti rozdíl mezi nimi a myšlením moderním je tak hluboký, že nerozumějí již ani smyslu námitek jim činěných."
Mezi nejzávažnější stížnosti na působení Tovaryšstva Ježíšova řadili kritikové jezuitský souhlas s upalováním kacířů, čarodějnic a čarodějníků. V tomto ohledu měli přísní kritikové (z retrospektivního hlediska) pravdu. (pozn. predkladateľa len zčasti, pretože proti upaľovaniu čarodejníc sa postavili jednotliví odvážni jezuiti ako bol Adam Tanner, Friedrich von Spee a Paul Laymann a iní) Naproti tomu se velice mýlili, když Tovaryšstvu vytýkali "nevlastenectví" a potírání národních jazyků, tedy nejen toho našeho, českého, jak jsme si zvykli běžně věřit. To vše navzdory tomu, že řádové předpisy i instrukce samotného zakladatele jasně ukládaly, že každý člen řádu je povinen naučit se jazyku země, v níž působí.
A tak jezuité údajně škodili i jazyku německému! V osvícenském časopise Journal von und fur Deutschland se v roce 1788 píše, že jezuité šířili temnotu ve filozofii, ve školství a ve vědách, a hlavně že trpěli nenávistí k mateřskému (tedy německému) jazyku a zabraňovali všemu dobrému sepisování. Teprve v osvícené epoše nastal obrat. Byly zavrženy scholastické metody, vzkvétá svoboda myšlení, rozšiřují se předměty výuky, vznikají lepší školské ústavy a ušlechtilý německý styl vítězí v učených časopisech i v krásném písemnictví. (...)
Nepřeberné množství různých výmyslů či přinejmenším zkreslujících výkladů, které se kolem působení řádu nakupily, snesl na sklonku 19. století v mnohasetstránkovém díle, příznačně nazvaném Bajky o jezuitech, jezuitský historik Bernard Duhr. Jak už sem předeslala, jezuitské "svévolnosti", kterým Duhr musel věnovat pozornost, neustaly údajně ani po zrušení řádu roku 1773, a tak Tovaryšstvo stálo podle různých vyprávěnek i v pozadí Velké francouzské revoluce. Po obnovení Tovaryšstva měli černí otcové "svést" císařovnu Evžénii k válce prusko-francouzské, v Mexiku ještě v roce 1866 pálit čarodějnice, ba dokonce Dreyfusova aféra byla "zločinem výhradně jezuitským". Čeští překladatelé Bajek o jesuitech, Josef Tumpach a Antonín Podlaha, připojili k výčtu všemožných skandálů připisovaných Tovaryšstvu ještě typicky české stížnosti, které se týkají tradičně zdůrazňovaného "nevlastenectví" jezuitů a "řádění" otce Koniáše.
Kromě různých nepravostí, perfidností, vražd, úkladů a intrik, připomenutých už předtím, si největší obliby v antijezuitské propagandě získaly Tajné předpisy Tovaryšstva Ježíšova či Monita secreta (nebo privata) Societatis Iesu. Spisek, který byl opakovaně pokládán za autentickou sbírku interních jezuitských pokynů, "jak s pomocí náboženství ovládati svět" (Bernard Duhr). Expresivně zabarvené dílko pochází z počátku 17. století a stvořil je pravděpodobně, podle rozboru Bernarda Duhra, bývalý polský jezuita Zahorowski, který byl pro blíže neznámé delikty z Tovaryšstva vyloučen a chtěl se pak svým někdejším druhům pomstít.
První vydání je datováno rokem 1614, krátce poté následovaly edice v Říši, Francii i Anglii. Text Tajných předpisů nese nepochybné znaky pamfletu, typického literárního útvaru té doby. O jeho pravosti byl naopak přesvědčen proslulý odpůrce Societatis Kašpar Schoppe, který Monita včlenil roku 1634 do svého hanopisu Anatomia Societatis Iesu. Tajné předpisy pak vyšly ještě mnohokrát v 18. století a následovaly je i tisky z 19. století.
Ačkoliv antijezuitští aktivisté o pravosti tohoto elaborátu nikdy nezapochybovali, Tovaryšstvo se proti údajné autenticitě nactiutrhačné práce ozývalo už od samého počátku. Jako první sepsal důkladnou apologii v roce 1615 páter Argenti, tehdejší vizitátor polské provincie Tovaryšstva, jenž se později stal vizitátorem české provincie a zasahoval i do sporu jezuitů s kardinálem Harrachem. V roce 1616 vydal generál řádu Mutius Vitelleschi pokyn otci Gretserovi, aby sepsal přesvědčivou a důvěryhodnou obranu opírající se o znění historických dokumentů, řádových Konstitucí a regulí. Proti pojednání Kašpara Schoppeho se ozval i kancléř pražské univerzity Petr Walding, ale jeho výpad byl tak prudký, že se nesetkal ani s porozuměním papežské kurie a byl později v Římě zakázán. Nicméně podobné obrany sepisovali různí členové Tovaryšstva i později, jak se objevovala nová a nová vydání pomlouvačného pamfletu. Ještě v 19. a 20. století bylo množství erudovaných lidí přesvědčeno, že právě tyto "Tajné předpisy" odkrývají pravou podstatu jezuitského řádu.
(...)
Naprosto neuvěřitelná kniha pak byla vydána v roce 2001 v nakladatelství Adonai, s.r.o., pod názvem Tajné dějiny jezuitů. V této veleobsáhlé publikaci (753 stran textu) je sneseno snad úplně vše, co jsem se snažila jen v letmém přehledu naznačit v pasážích věnovaných pozdnímu hodnocení Tovaryšstva, většinou vycházejícímu z Tajných předpisů a teorie o perfidních spiknutích, která se táhnou celými dějinami jako ona proslulá červená nit. Zde jsou zvěsti o nekalých jezuitských rejdech dovedeny až do devadesátých let 20. století. Pokud čtenář jen nahlédne do obsahu tohoto díla, zjistí, že jezuité byli hybateli všech špatností, které se udály na této zemi od založení řádu až po současnost. Jen pro ilustraci: např. kapitola 45.4 pojednává o NATO - jezuitské organizaci pro infiltraci západních vojsk, zatímco v kapitole 45.25 nazvané Mezinárodní terorismus - další forma jezuitských organizací je "vysvětlováno" pozadí terorismu, jak jinak než opět jako jezuitské! Tady se na s.487 dočteme, že Jásir Arafat je napojen na Vatikán a generála jezuitů, a ti jeho prostřednictvím řídí islámský terorismus (včetně Hizballáhu, Hamasu i Tálibánu)!!! Fakt, že takové a podobné insinuace nevedly k diplomatickým nótám lze vysvětlit pouze tak, že všichni alespoň trochu myslící lidé usoudí, že takovýto text je výplodem chorého mozku.
Kromě toho toto obskurní dílo klame i svým zevnějškem. Český čtenář by si mohl myslet, že autory jsou jistí pánové Jiří Novotný a František Polák. Leč chyba lávky, až poprvé na s. 23-24 se ke svému údivu dozví, že se jedná pouze o překlad původní knihy Edmonda Parise The Secret History of the Jesuits, kterou naši  čeští překladatelé "do této publikace převzali celou a na Parisovu památku doplnili o nejnovější poznatky a o nové události". Kdy E. Paris svou knihu sepsal páni překladatelé a spoluautoři (jak se sami označují) "vtipně" neuvádějí, zato neopomenou zdůraznit, že Parisův život "ukončily právě vražedné ruce jezuitů jako pomstu za odhlalení souvislostí spojených s jezuitským řádem"!!! Nezbývá mi než s údivem konstatovat, že kniha tohoto druhu, nemající s vědou jakéhokoli odvětví ani s literaturou faktu vůbec nic společného, může vyjít v roce 2001 v nějakém nakladatelství.
(pokračovanie)
z knihy Čornejová, I.: Tovaryšstvo Ježíšovo, Jezuité v Čechách, Praha: Nakladatelství Hart, 2002, ss.248-249

piatok, 21. októbra 2011

Citáty dňa - Aféra Dreyfus - historické a kryptologické pozadie

Prípad Dreyfus

Literatúra:

  1. Dolinský, J.: Antiklerikalizmus, Trnava: Dobrá kniha, 2003, ss. 71 – 80,
  2. Vondruška, P.: Kryptologie, šifrování a tajná písma, Praha: Albatros, 2006, Edice OKO, ss. 258 – 259,
  3. Janeček, J.: Rozluštěná tajemství, Praha: XYZ, 2006, s.99,
  4. Churaň, M. a kol.: Encyklopedie špionáže, Praha: Libri, 2000, II. vyd., s.106.

štvrtok, 20. októbra 2011

Citát dňa - Jezuita A. Kajpr o Legende o Veľkom Inkvizítorovi


Spojování pólů 

Čtenáři jistě znají slavnou Legendu o velkém inkvizitorovi z Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Kristus v ní přijde po druhé na svět, přijde v pro­stém, nenápadném zevnějšku do španělské Sevilly, kde se toho dne právě ko­nalo velké upalování kacířů. Lid poznává Krista, jenž se zase snaží zmírňovati lidskou bídu soucitem svých zázraků. Velký inkvizitor Ho však dá zatknout a pak, ve vězení, s ním vede otřesně hrůzný rozhovor. Inkvizitor se snaží vyložit, že Kristus zdůrazňováním duchovosti svého evangelického poselství neprospěl lid­stvu, že mu lépe rozumí a prospívá ten, kdo dělá ústupky jeho smyslnosti, jeho slabostem, kdo ustupuje pokušením, která kdysi Satan sugeroval Kristu samot­nému a která vždy a znovu opakuje. Ačkoliv žádný jezuita nebyl nikdy členem inkvizice, má se přece jenom za to, že Dostojevského Velký Inkvizitor ztěles­ňuje „jezuitskou karikaturu náboženství", s kterou od staletí operovali odpůrci řádu zprava i zleva.
Romano Guardini se také zabýval Dostojevským a legendou o velkém Inkvizitoru. A řeší ji velmi originálně: Inkvizitor má pravdu, odpovídá, protože Kristus, jak jej legenda líčí, není pravý Kristus. Je to nesprávný problém, pro­tože předpokládá jen výši aníži, buď jen ideál dokonale uskutečněný, nebo úplné zapření a překroucení ideálu. Skutečná lidská existence se však neskládá pouze z těchto krajností, nýbrž z nekonečného vlnění a pronikání prvku svatého a ne-svatého, prvku Božího a prvku nevědomosti a hříchu. Křesťanství, jak je před­stavuje Kristus v Dostojevského legendě, je křesťanství bez vztahu k skutečnému lidství, bez vztahu lásky k skutečnému světu. Guardini píše: Ztotožniti křes­ťanskou skutečnost s křesťanským ideálem, odmítnouti možnost stupňování, při­bližování, pokroku je vlastně vzpoura proti Bohu, jenž je Bůh lásky a pokory, tj. Bůh skutečnosti." Je to zároveň pokušení k vzpouře proti církvi, které se po­tom vyčítají nejrůznější a nejprotilehlejší „zrady", a to vždycky proto, že se ne­chce vidět skutečnost, jak ji posvětil Kristus.
Právě tedy naše nazírání na církev by se mělo utvářet podle toho. Církev jesvatá, je neomylná ve věcech víry a mravů, když o nich slavnostně, definitivně rozhoduje. A přece také je to společnost lidská, která i k svým nejsvatějším dog­matům se dopracovává lidským, mnohdy velmi nesvatým hledáním, lidskými spory, do nichž zasahují mnohdy nejdémoničtější vášně. Církev je svatá, bož­ská, a přece je také lidská. A žádnou z těchto dvou stránek nelze zapomínat. Je dobře zdůrazňovat jej í božskou nepomíjej ícnost a nepřemožitelnost tam, kde ma­lomyslnost podlamuje chuť k práci, ale stejně tak je třeba poukazovati na její po­zemskou stránku, kde by přílišné dovolávání se božské absolutnosti mohlo vésti k bludnému názoru, že již netřeba hledat hlubšího pochopení pravd, že netřeba se stále přizpůsobovat proudu času, že netřeba bojovat s lidskou pohodlností a slabostí, která proniká všechny členy církve a může ochromit velmi povážlivě její činnost. Protože Kristus je pravý člověk, je církev společnost pravých lidí, a proto nelze při rozvíjení jejího života opomíjeti žádné lidské psychologie, nutno počítati se všemi lidskými vlastnostmi, dobrými i špatnými.
Mimo to její učení, i nejsvětější, může v myslích jednotlivců prodělati velmi nebezpečné znetvoření, jemuž lze zabránit jen neúnavným stálým dozorem, stá­lým opravováním. Ochabne-li tento dozor, toto opravování, může dojíti k ne­příjemným důsledkům, za něž pak skutečně lze jakýmsi právem přičítati vinu církvi. Právě proto, že není pouze božská, není snad ani nechybující. Jen její Hlava, Kristus sám, následkem své naprosto jedinečné osobní jednoty s Osobou Slova, je prost všeho hříchu. Církev není prosta vad, přičemž ovšem může hrdě připomínat, že má dosti vlastních sil k jejich překonávání a že má Boží přislí­bení, že v ní její vady nikdy nenabudou převahy. Pro tato přislíbení a pro tyto vnitřní poklady k ní musíme lnout celou svou bytostí a přece nepotřebujeme za­vírat oči před jejími slabostmi. Chybuje-li člen církve, nelze zajisté říci, že za to ostatní mohou tak málo, jako může nájemník z pátého patra za to, spáchal-li ná­jemník z přízemí vraždu. Ti nájemníci se třeba vůbec neznají, nemají spolu vů­bec nic společného, leda střechu, pod níž se náhodou sešli. Naproti tomu nemá církev takřka jiného důvodu existence, než aby duchovně a mravně vytvářela své členy. Zákony a cesty každého takového duchového působení jsou strašně tajemné, nevypočitatelné, přesto však byly vždy úspěchy vychovaných také slá­vou vychovatelů, stejně však jejich selhání vrhalo určitý, i když těžko defino­vatelný stín na ty Jejichž vliv na ně působil. Skutky byly vždy rozeznávací znám­kou členství církve. „Po tom svět pozná, že jste moji učedníci," říká Kristus Pán sám. A tím více to platí o skupinách a vrstvách a o ideologických prouděních v církvi. Např. posvátná úcta k tradici, jež je nezbytnou složkou povahy opravdu katolické, může se přesto zvrhnout v nezdravý konzervatismus, jenž pak vede až k nehybnosti a k naprostému odcizení se vlastní době a vlastní zemi. Zdů­razňování osobní zodpovědnosti může vést k nezájmu o společenství a nezdra­vému spoléhání na vlastní síly, stejně však tomu může býti naopak. Kolik může být takových zhoubných, osudných jednostranností, a často to může být proto, že ochabl opravující dozor autentických strážců ryzosti víry. A jen tehdy, bu-deme-li ve svém nazírání na církev spojovat správně její prvek božský s prvkem lidským, spojíme zároveň sebevědomí věřících, kteří jsou přesvědčeni, že brány pekelné nikdy nenabudou vrchu, se svou horlivostí apoštolů, kteří vědí, že i křes­ťan se musí neúnavně probojovávat k výšinám překonáváním všech slabostí a chyb, jež jsou neodlučitelny od přirozenosti lidské, zraněné dědičným hříchem. A tak z toho všeho plyne, jak málo by měl pravý katolík náležet k oněm li­dem, kterých je bohužel dnes tolik, totiž k lidem, kteří vidí na světě jen dva tá­bory: bílých nebo černých, dobrých nebo zlých. Takové dělení musí nutně dříve nebo později vést k válce, ba musilo by z války učinit trvalý stav. Pravý katolík je však vždy nositelem pravého míru.



Z knihy Adolf Kajpr, Svědectví doby, Praha: ČKA, 1993, ss.94-96,

streda, 19. októbra 2011

Citáty dňa - Slobodomurári a Cirkev - Taxilova aféra

Slobodomurári a Cirkev - Taxilova aféra.


Literatúra:

  1. Beránek, J.: Tajemství lóží, Praha: Mladá fronta, 1994, s.211-215, 
  2. Dolinský, J.: Antiklerikalizmus, Trnava: Dobrá kniha, 2003, ss.123-130,
  3. Wright, J.: Jezuité – Misie, mýty a dějiny, Praha: BB/art, 2006, s.146

MAX - Stalinov agent proti Trockému, Titovi a Vatikánu


Josif Romualdovič Grigulevič (s krycími menami MAX, ARTUR a DAKS), pseudonym Teodoro B. Castro, litovský žid, s predchádzajúcimi skúsenosťami predovšetkým v oblasti sabotáží a atentátov. Behom občianskej vojny v Španielsku cvičil sabotérov, zohral hlavnú úlohu v operáciách s cieľom zavraždiť Trockého v Mexiku a viedol vojnovú nelegálnu rezidentúru v Argentíne, ktorá sa špecializovala na ničenie lodí a nákladov určených pre Nemecko. 
Koncom roka 1949 Grigulevič a jeho žena Laura Araujo Aguilar (mexická nelegálka LUISA) vybudovali nelegálnu rezidentúru v Ríme. Grigulevič sa vydával za Teodora Castra, nemanželského syna jednej zosnulej (a bezdetnej) kostarickej osobnosti, a začal podnikať v importe a exporte, čo vlastne krylo jeho špionážnu činnosť. 
V Ríme pokračoval v svojej diplomatickej kariére. Dňa 14. mája 1952 predložil svoje poverovacie listiny splnomocneného veľvyslanca a namestníka ministra Kostariky v Ríme talianskému prezidentovi Luigimu Eimaudimu. Taktiež tu velmi dobre vychádzal s americkým velvyslancom Ellsworthom Bunkerom a jeho zástupcom Clairom Boothe Lucom a úspešne ovplyvňoval i kostarického nuncia vo Vatikáne - Giulia Pacelliho, bratranca pápeža Pia XII. Grigulevič mal u pápeža celkovo pätnásť audiencii. Rovnako sa priatelil s jedným z predných talianských povojnových politikov, kresťanským demokratom Alcidom de Gasperim (premiér v rokoch 1945-53), ktorý mu dokonca daroval fotoaparát s venovaním "Na výraz nášho priateľstva".
Mal taktiež zohrať jednu z úloh v novo pripravovanej a jednej z najdômyselnejších akcií - plán MGB (Ministerstvo Gosudarstvennoj Bezopasnosti - sovietske Ministerstvo štátnej bezpečnosti, 1946-54) na zavraždenie Josifa Broza Tita, juhoslávskeho vodcu a nepriateľa J.V. Stalina číslo jeden. Keďže Kostarika nemala v Belehrade žiadne diplomatické zastúpenie, Grigulevič mohol tiež obsadiť miesto veľvyslanca v Juhoslávii, ktorý tu však priamo nesídlil. Vo februári 1953 MGB hlásilo Stalinovi:
"Pri plnení svojich diplomatických povinností v druhej polovici roka 1952 MAX dvakrát navštívil Juhosláviu, kde bol veľmi dobre prijatý. Mal tu prístup do skupiny blízkej Titovým spolupracovníkom a dostal prísľub osobnej audiencie u Tita. Postavenie, v akom je dnes MAKS, umožňuje využitie jeho schopností pre aktivne opatrenia proti Titovi."
Grigulevič na seba dobrovoľne vzal úlohu atentátnika. Na počiatku februára 1953, pri tajnej schôdzke s veliacimi dôstojníkmi MGB vo Viedni, navrhol štyri možné spôsoby, ako odstrániť "Vranu" (krycie meno pre J. Tita v spisoch MGB):
1. Behom audiencie u Tita vystreknúť zo spreja ukrytého v Grigulevičovom odeve smrteľnú dávku vírusov infikovaných zápalom pľúc. (Grigulevič by bol predtým očkovaný protilátkou.)2. Získať pozvanie na recepciu, ktorú pri príležitosti Titovej návštevy Londýna bude poriadať juhoslávsky veľvyslanec, s ktorým má Grigulevič priateľské vzťahy. Grigulevič tam pištoľou s tlmičom zastrelí Tita, potom použije slzný plyn, čo spôsobí paniku a umožní mu to uniknúť.3. Použiť predchádzajúcu metódu pri diplomatickej recepcii v Belehrade.4. Darovať Titovi šperky v nevinne vypadajúcej kazete, ktorá by po otvorení vypustila smrteľne jedovatý plyn.
Centrála MGB Griguleviča požiadala, aby tieto plány rozpracoval do väčších podrobností. Medzitým sama uistila Stalina, že nie je pochýb o tom, že je "MAX vďaka svojim osobným kvalitám a skúsenostiam v špionážnej práci schopný takúto misiu vykonať". Samotný Grigulevič mal pripravený aj list na rozlúčku venovaný svojej mexickej manželke, ktorý mal byť zverejnený a použitý k posilneniu jeho latinskoamerickému krytiu v prípade, že by bol pri pokuse o atentát zatknutý alebo zabitý. Dňa 1. marca 1953 MGB Stalinovi hlásilo, že MAX Tita bohužiaľ ešte "neodpravil". Toto znepokojujúce hlásenie, ktoré Stalin čítal okolo polnoci, mohlo byť posledným dokumentom, ktorý videl, než ho v ranných hodinách 2. marca postihol ďalší, tentoraz osudný záchvat mŕtvice. Tri roky po Stalinovej smrti boli plány na atentát zrušené. V roku 1956 začal v časopise Life publikovať svoje pamäti ohľadne NKVD a Stalina predvojnový sovietsky zbeh Alexander Orlov, ale aj keď o nich a Grigulevičovej kariére agenta vedel veľa, nič neprezradil. A ako zareagovali zmätené kostarické ministerstvo zahraničia a rímsky diplomatický zbor? Pre nich sa Grigulevič a jeho žena proste vyparili. Podľa KGB -tj. spisu, ktorý o ňom viedla, sa západným spravodajským službám zrejme nepodarilo identifikovať Griguleviča ako zmiznutého Teodora Castra. A ako sa nášmu "agentovi a atentátnikovi" darilo v domovine? Získal doktorát a v roku 1958 sa stal hlavným vedeckým bádateľom v Etnografickom inštitúte sovietskej Akadémie vied; začal nový život ako spisovateľ a odborník na Latinskú Ameriku, etnografiu a náboženstvo a bol tiež podpredsedom Spoločnosti sovietsko-kubánskeho priateľstva a Spoločnosti sovietsko-venezuelského priateľstva. Niektoré práce I.R.Griguleviča: Grigulevič, I.R.: Myateznhaya Tserkov v Latinskoi Amerike, Moskva: Nauka, 1972 Grigulevič, I.R.: Dějiny inkvizice, Praha: Svoboda, 1973 - 387 s. (II.vydanie 1982 - 388 s.) Grigulevič, I.R.: Khristianstvo i Rus, Moskva: Nauka, 1988 Grigulevič, I.R.-Koslov, S.Y.: Contemporary ethnic and racial problems, Moskva: Progress Publishers, 1977 Grigulevič, Lavretskij, J. [Grigulevič, I. R.]: La Iglesia y Sociedad en América Latina, 2. vydanie, Moskva: Academia de Ciencias de la URSS, 1983

Z knihy Andrew, Ch., Mitrochin, V.: Mitrochinův archiv, Neznámé špionážní operace KGB, Praha: Academia, 2001.

utorok, 18. októbra 2011

Citát dňa - Jezuita Alfréd Delp o trpkej histórii cirkvi

"Poctivá história cirkvi bude musieť písať trpké kapitoly o tom, nakoľko cirkvi prispeli k zrodu človeka ako obyčajnej súčasti masy, k vzniku kolektivizmu a diktátorských režimov."
Alfréd Delp (1907-1945), jezuitský teológ, ktorý bol po známom atentáte na Hitlera v júli 1944 zatknutý a 2. februára 1945 obesený v Plotzense.

Generál George Scovell (1774-1861)


George Scovell bol hlavným kryptoanalytikom vojvodu z Wellingtonu. Počas vojny na Pyrenejskom poloostrove v rokoch 1808 až 1814 vyvinul systém vojenskej komunikácie a zberu spravodajských informácií pre Britov ktorý bol založený na zachycovaní francúzskych listov a depeší prúdiacich z a na bojové pole a lúštení ich šifrovacích systémov.

Generál George Scovell (1774-1861)
Vojny, ktoré nasledovali po Veľkej Francúzskej revolúcii a nástupe Napoleóna Bonaparteho ohlásili novú epochu intríg a krviprelievania. Väčšina Európy podľahla pod náporom Napoleónovej Grand Armée. V r. 1808 Napoleón obrátil svoju pozornosť na Portugalsko a Španielsko okupovaním Lisabonu a Madridu a nastrčením svojho brata Jozefa na španielsky trón. Portugalci a Španieli odolávali a požiadali Britov o pomoc. Prvé britské vojenské sily vstúpili na Portugalskú pôdu v lete roku 1808. Počas nasledujúcich šiestich rokov Španieli a Portugalci bojovali spolu s britskou armádou a viedli guerillovú vojnu s okupantskými francúzskymi jednotkami.

George Scovell bol hlavným kryptoanalytikom vojvodu z Wellingtonu. Počas vojny na Pyrenejskom poloostrove v rokoch 1808 až 1814 vyvinul systém vojenskej komunikácie a zberu spravodajských informácií pre Britov ktorý bol založený na zachycovaní francúzskych listov a depeší prúdiacich z a na bojové pole a lúštení ich šifrovacích systémov.


Vojny, ktoré nasledovali po Veľkej Francúzskej revolúcii a nástupe Napoleóna Bonaparteho ohlásili novú epochu intríg a krviprelievania. Väčšina Európy podľahla pod náporom Napoleónovej Grand Armée. V r. 1808 Napoleón obrátil svoju pozornosť na Portugalsko a Španielsko okupovaním Lisabonu a Madridu a nastrčením svojho brata Jozefa na španielsky trón. Portugalci a Španieli odolávali a požiadali Britov o pomoc. Prvé britské vojenské sily vstúpili na Portugalskú pôdu v lete roku 1808. Počas nasledujúcich šiestich rokov Španieli a Portugalci bojovali spolu s britskou armádou a viedli guerillovú vojnu s  francúzskymi okupačnými jednotkami.

V britských víťazstvách pri Oporto (1809), Salamanca (1812) a Vittoria (1813) pod Wellingtonovým velením hralo nesmierne dôležitú úlohu lúštenie vojenských depeší a zber spravodajských informácií a Scovell v nich zohral kľúčovú úlohu.


George Scovell slúžil ako dôstojník v spravodajskej jednotke Hlavného veliteľa oddelenia pre zásobovanie a proviant. Ako nadaný lingvista bol poverený vedením zmiešanej skupiny španielskych, portugalských, talianských, švajčiarskych a írskych vojakov a dezertérov najatých kvôli ich znalostiam miestnych pomerov a jazykových schopnostiam a nazývali sa armádni špehovia. Začali s vývojom systému zachycovania a lúštenia šifrovaných francúzskych depeší.

Veľká Parížska šifra

Francúzska tajná komunikácia v r. 1811 bola šifrovaná jednoduchými systémami známymi pod názvom petits chiffres (Malé šifry). Tieto boli navrhnuté pre zápis a šifrovanie v chvate na bojisku a boli to vo všeobecnosti krátke zápisky inštrukcií alebo rozkazov, založené na 50 číselných kódoch. Na jar roku 1811 začali zostavovať listy s pomocou oveľa robustnejšej šifry založenej na kombinácií 150 kódových čísel, známej pod názvom Kód portugalskej armády. George Scovell ju rozlúštil za dva dni. Na konci r.1811 boli poslané z Paríža všetkým vojenským veliteľom nové šifrovacie tabuľky za účelom uviesť do zmätku nepriateľa pomocou pridávania bezvýznamných čísel na koniec listov (kryptoanalytici sa často snažia najprv odhaliť koniec listu hľadaním štandardných fráz ktorými sa obvykle ukončuje formálna korešpondencia).
Veľká Parížska šifra,
okolo r. 1812


V nasledujúcom roku Scovell študoval zachytené dokumenty. Za pomoci listov, ktoré obsahovali slová a frázy v otvorenom tvare, takže význam zašifrovaných častí sa dal odvodiť z kontextu dospel k značnému pokroku . Informácie o pohyboch jednotiek zhromaždené Scovellovými armádnymi špehmi boli taktiež veľmi dôležité pri tvorení učených odhadov o identite osoby alebo miesta zmienených v šifrovaných listoch, odhaliac tak ďalší kúsok hádanky.

Keď v decembri 1812 bol zachytený list Jozefa adresovaný Napoleónovi  Scovell rozlúštil podstatnú časť kódu aby tak získal veľkú čast z Jozefovho podrobného popisu francúzskych operácií a plánov. Táto informácia dovolila Wellingtonovi sa pripraviť na rozhodujúcu bitku o ovládnutie Španielska (Vittoria), ktorá sa odohrala dňa 21. júna 1813. V túto noc britské sily zaistili osobné kočiare Jozefa Bonaparta a objavili jeho kópiu tabuľky Veľkej Parížskej šifry. Šifra bola rozlúštená.

"Umenie lúštenia"
Úryvok z knihy ‘Cryptographia, or 
The Art of Decyphering’, 
okolo r.1811


V r. 1811 získal Scovell knihu s názvom: ‘Cryptographia, or The Art of Decyphering’ - slov. Kryptografia alebo umenie lúštenia, ktorej autorom bol David Arnold Conradus. Obsahuje súbor pravidiel a princípov pre vytváranie a lúštenie kódov a šifier. Taktiež poskytuje vzorové riešenia a inštrukcie ako postupovať pri lúštení šifier v anglickom, nemeckom, holandskom, latinskom, francúzskom a talianskom jazyku.

Scovell experimentoval s rozličnými šifrovacími metódami založenými na princípoch popísaných v ‘Cryptographia‘. Navrhol metódu, ktorá zabezpečila aby briti mali spoločnú šifru na ochranu svojich depeší tak, že sa posielali kópie rovnakého slovníka na každé veliteľstvo. Pomocou jeho systému kódové slovo 56C2 upriamilo čitateľa na stránku 56, stĺpec C a druhé slovo zdola. Tento kód, hoci jednoduchý, bol odolným a relatívne úspešným.

Príklad šifry

Toto je jedna z mnohých šifier, ktoré George Scovel rozlúštil. Ak už raz doručil rozlúštené verzie listov vojvodovi z Wellingtonu zjavne si mohol dovoliť nechať si väčšinu z pôvodných šifrovaných listov, ktoré sa zachovali spolu s jeho vlastnými výpočtami v dokumentoch uchovávaných v britskom Public Record Office.

Príklad šifry zo zachovaných dokumentov
generála Scovella,  v rokoch 1808-1814


Preložené z anglického článku o Generálovi Georgovi Scovellovi (1774-1861), uverejnenom na webstránke britského Národného archívu. Portrét G. Scovella - Wikipedia.