nedeľa, 20. novembra 2011

Citát dňa - Sherlock Holmes, Údolie strachu a knižná šifra


A Holmes znova narovnal papír na nepoužitém talíři. Vstal jsem, naklonil
jsem se nad ním a upřel jsem oči na prapodivný text:
 534 II 13 127 36 31 4 17 21 41 DOUGLAS 109 293 5 37 BIRLSTONE 26 BIRLSTONE 9 127 171 
"Jak tomu rozumíte, Holmesi?"
 "Jde zřejmě o pokus sdělit nám tajnou informaci."
 "K čemu ale je dobrá šifrovaná zpráva, když neznáme šifru?"
 "V tomhle případě k ničemu."
 "Proč říkáte ,v tomhle případě'?"
 "Poněvadž je spousta šifer, které dokážu přečíst stejně hladce jako
zkratky ve společenských rubrikách denních listů. Takové primitivní
hříčky bystří rozum a neunaví ho. Tohle je ale něco jiného. Šifra zřejmě
odkazuje ke slovům na stránce nějaké knihy. Dokud se nedovím, o kterou
stránku a o jakou knihu jde, jsem bezmocný."
 "Proč je tam ale to ,Douglas' a ,Birlstone'?"
 "Zřejmě proto, že ta dvě slova se na zmíněné stránce nevyskytují."
 "Proč tedy tu knihu neurčil?"
 "Vaše vrozená vychytralost, milý Watsone, ten důvtip, který je vám
vlastní a přináší takové potěšení vašim přátelům, by vám jistě nikdy
nedovolil vložit šifru do jedné obálky se zprávou. Kdyby se dopis někam
zatoulal, byl byste zničen. Takhle by ale musely padnout do nepovolaných
rukou dvě obálky, aby mohlo dojít k maléru. Druhá roznáška pošty se dnes
nějak opozdila a velice bych se divil, kdyby nám nepřinesli buď další
dopis na vysvětlenou, nebo, což je pravděpodobnější, rovnou tu knihu, na
kterou se ta čísla odvolávají."
 Holmesův odhad se potvrdil za pár minut, kdy se objevil doručovatel
Billy s očekávaným dopisem.
 "Totéž písmo," poznamenal Holmes, když otvíral obálku, "a dokonce je tu
i podpis," dodal rozjásaně, když dopis rozevřel. "Pojďte, s tímhle se
dostaneme o kousek dál, Watsone."
 Sotva však přelétl obsah dopisu, svraštil obočí.
 "Hrome, to je tedy zklamání! Obávám se, Watsone, že jsme si dělali
přehnané naděje. Doufám, že z toho ten Porlock vyjde se zdravou kůží."
 Vážený pane Holmesi, píše, nemohu už v té věci pokračovat. Je to příliš
nebezpečné. Podezírá mě. Je mi jasné, že mě podezírá. Přišel ke mne zcela
nečekaně, právě když jsem napsal na tuto obálku adresu s úmyslem poslat
vám klíč k šifře. Stačil jsem ji ale schat. Kdyby ji byl uviděl, zle by
se mi bylo vedlo. Vyčetl jsem mu však z očí, že mě podezírá. Spalte,
prosím, tu šifrovanou zprávu, poněvadž teď už vám stejní nemůže nijak
prospět. - Fred Porlock.
 Holmes chvíli seděl, mačkal dopis mezi prsty, mračil se a zíral do ohně.
 "Koneckonců," řekl posléze, "možná že vůbec o nic nešlo. Mohlo to být
jen jeho špatné svědomí. Ví sám o sobě, že je zrádce, a tak se mu zdálo,
že čte v očích toho druhého obžalobu."
 "Předpokládám, že ten druhý byl profesor Moriarty, ne?"
 "Samozřejmě. Když někdo z té společnosti řekne ,on', můžete si být jistý,
koho tím myslí. Pro všechny existuje jen jediný ,on', který jim vládne."
 "Co ale může udělat?"
 "Hm! To je široká otázka. Když má člověk proti sobě jeden z nejlepších
mozků v Evropě, podporovaný navíc všemi temnými silami, jsou ty možnosti
nekonečné. Tak či onak, náš přítel Porlock je zřejmě strachy bez sebe.
Porovnejte si laskavě písmo dopisu s písmem na obálce, kterou nadepsal,
jak nám sděluje, ještě před tou zlověstnou návštěvou. Jedno je jasné a
pevné; druhé sotva čitelné."
 "Proč pak ale vůbec psal? Proč to radši celé nenechal plavat?"
 "Poněvadž má strach, že bych po něm v tom případě mohl začít pátrat a
dostat ho tak do nějakých nepříjemností."
 "To jistě," řekl jsem. "Ovšem," - vzal jsem do ruky původní šifrovanou
zprávu a sklonil se nad ní - "je to opravdu k vzteku, když pomyslím, že
tenhle kousek papíru možná skrývá důležité tajemství a že není v lidských
silách přijít mu na kloub."
 Sherlock Holmes odstrčil snídani, které se ani nedotkl, a zapálil si ne
právě libovonnou dýmku - nerozlučnou společnici jeho nejhlubších meditací.
 "Kdoví," řekl, zvrátil se do křesla a zahleděl se na strop, - "možná že
tu existuji jisté body, které unikly vašemu machiavelistickému intelektu.
Zvažme ten problém z čistě rozumového hlediska. Ten člověk se odvolává na
nějakou knihu; z toho můžeme vyjít."
 "To je poněkud mlhavé východisko."
 "Zkusme tedy, zda bychom je nedokázali upřesnit. Když se na to
jaksepatří soustředím, nezdá se mi to tak docela beznadějné. Jaké bližší
údaje o té knize máme?"
 "Žádné."
 "No - tak špatně na tom přece jen zas nejsme. Šifrovaná zpráva začíná
vysokým číslem 534, ne? Můžeme tedy přijmout pracovní hypotézu, že číslo
534 označuje stránku, na kterou se šifra odvolává. V tom okamžiku už víme,
že jde o nějakou velkou knihu, což znamená jistý úspěch. Jaké další údaje
o charakteru té velké knihy máme? Následující značka je II. Jak si ji
vysvětlujete, Watsone?"
 "Druhá kapitola - nepochybně."
 "To sotva, Watsone. Jistě se mnou budete souhlasit, že když máme číslo
stránky, není už kapitola důležitá. A také, že kdyby stránka 534 byla
teprve v druhé kapitole, musela by být první kapitola věru nesnesitelně
dlouhá."
 "Pak to je sloupec!" zvolal jsem.
 "Výtečně, Watsone! Dnes po ránu váš duch opravdu jiskří. Jestli to není
sloupec, musel bych se moc a moc mýlit. Takže, jak vidíte, začíná se před
námi vynořovat velká kniha, tištěná ve dvou sloupcích, které jsou oba
značně dlouhé, poněvadž jedno z těch slov má v našem dokumentu číslo 293.
Vyčerpali jsme už všechny možnosti, které nám rozum může poskytnout?"
 "Obávám se, že ano."
 "Zcela jistě křivdíte sám sobě. Jen ještě jediný záblesk důvtipu,
Watsone. Jediný zážeh mozkové energie! Kdyby šlo o nějakou výjimečnou
knihu, byl by mi ji poslal. Jenomže on měl v úmyslu poslat mi klíč v
téhle obálce - než byl jeho plán zmařen. V dopise to přece říká. Což
naznačuje, že jde o běžnou knihu, o níž se domnívá, že si ji mohu snadno
opatřit. On tu knihu má a domníval se, že já ji budu mít také. Jde o
velice běžnou knihu Watsone."
 "To zní jistě přesvědčivě, když to takhle říkáte."
 "Zúžili jsme tedy pole pátrání na velkou knihu, tištěnou ve dvou
sloupcích a běžně používanou."
 "Bible!" zvolal jsem vítězoslavně.
 "Dobře, Watsone, dobře! Ale ne zas tak docela dobře, když dovolíte. I
kdybych to sám pro sebe pokládal za kompliment, sotva bych mohl uvést
knihu, o níž je méně pravděpodobné, že ji má jeden z Moriartyho kumpánů
stále po ruce. Kromě toho Písmo svaté existuje v tolika vydáních, že
stěží může předkládat, že dva exempláře mají stejné stránkování. Tady jde
zřejmě o nějakou přísně standardní knihu. Ví s jistotou, že jeho stránka
534 bude přesně totožná s mou stránkou 534."
 "Takovou podmínku ale splňuje jen velmi málo knih."
 "Správně. A to je právě naše spása. Naše pátrání se zužuje na standardní
knihy, o nichž lze předpokládat, že je má každý."
 "Bradshawův jízdní řád!"
 "To naráží na jisté potíže, Watsone. Slovník Bradshawova jízdního řádu
je sice jadrný a výstižný, ale přece jen omezený. Výběr slov by sotva
posloužil k zaslání zprávy obecného charakteru. Bradshawův jízdní řád
vyloučíme. A obávám se, že slovník je nepřípustný z téhož důvodu. Co tedy
zbývá?"
 "Nějaká ročenka."
 "Znamenitě, Watsone! Musel bych se moc mýlit, jestli jste netrefil do
černého. Ročenka! Uvažme, jak by našim předpokladům odpovídala
Whitakerova ročenka. Je všeobecně rozšířená, každý ji vlastní. Má i
potřebný počet stránek. Je vytištěna dvousloupcovou sazbou. Její původní
slovník byl sice velmi rezervovaný, ale v poslední době, jestli mě nemýlí
paměť, je téměř užvaněná." Zvedl svazek ročenky z psacího stolu. "Tady
máme stránku 534, druhý sloupec. Značná část textu, jak vidím, je
věnována obchodu s Britskou Indií a jejím přírodním zdrojům.
Poznamenávejte si slova, Watsone. Číslo třináct je ,Mahratta'. To bohužel
není příliš povzbudivý začátek. Číslo 127 jest ,vláda', což dává aspoň
nějaký smysl, i když se to jaksi netýká ani nás, ani profesora Moriartyho.
Zkusme to dál. Co dělá mahrattská vláda? Běda, další slovo je ,štětiny'.
Jsme v koncích, můj milý Watsone! S tím se dál nehneme." Říkal to
žertovným tónem, ale stažená hustá obočí prozrazovala jeho zklamání a
podráždění. Seděl jsem bezradný a celý nešťastný; civěl jsem do ohně.
Dlouhé ticho pojednou přerušil Holmesův výkřik. Vrhl se ke skříni, odkud
vylovil jiný svazek ve žlutých deskách.
 "Náš trest za to, že jsme příliš pořádní, Watsone," zvolal. "Nejsme tak
liknaví jako většina lidí a za to se zpravidla pyká. Poněvadž je dnes
sedmého ledna, máme už zcela řádně na stole novou ročenku, ale je víc než
pravděpodobné, že Porlock psal svou zprávu ještě podle staré. Jistě by
nám to byl sdělil, kdyby byl napsal očekávaný dopis na vysvětlenou.
Podívejme se, co máme na stránce 534 tady. Číslo třináct zní ,hrozí', což
se zdá mnohem slibnější. Číslo 127 zní: ,velké' - Hrozí velké," Holmesovi
svítily oči vzrušením a ohýbal tenké, nervózní prsty, když počítal slova,
",nebezpečí'. Ha! Ha! Báječné! Pište to, Watsone.,Hrozí velké nebezpečí -
může - nastat - třeba - velmi - brzo.' Pak tu máme jméno ,Douglas' - ,bohatý - venkovský - teď - v - Birlstone - zámek - Birlstone -
důvěřovat - je - naléhavé.' Tak co, Watsone? Co řeknete o čistě rozumovém
hledisku a plodech, které přináší? Kdyby zelinář prodával něco jako
vavřínové věnce, hned bych si k němu Billyho pro jeden poslal."
 Zíral jsem na zvláštní zprávu, kterou jsem nadrápal na koleně na kus
papíru, jak ji Holmes luštil.
 "Vyjadřuje se prapodivně nesouvisle!" řekl jsem.
 "Naopak, počínal si překvapivě dobře," řekl Holmes. "Když hledáte v
jediném sloupci slova, jimiž byste vyjádřil to, co chcete říct, sotva
můžete čekat, že tam najdete všechno, co potřebujete. V lecčems se musíte
spolehnout na důvtip adresáta. Smysl je ale naprosto jasný. Nějaké
darebáctví se chystá proti nějakému Douglasovi, ať už to je kdokoli,
který jakožto bohatý venkovský gentleman bydlí na uvedené adrese. Porlock
věří - ,důvěřovat' bylo nejpodobnější slovo, které dokázal najít
místo ,věřím' nebo ,věřit' - že to je naléhavé. Tak vypadá náš výsledek.
A je to opravdu pěkná ukázka kvalifikované analýzy." 
z knihy Doyle, Arthur C.: Údolí strachu, Praha: Mladá fronta, 1974, Edice Máj, 330s. - s.167-170

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára